SPORTOVNÍ CHOVÁNÍ, PT. 2 - ZAMYŠLENÍ

V minulém článku jsem si dovolila otevřít (a neuzavřít) palčivou otázku férového chování našich sportovců. Byl to záměr, aby měl každý trenér možnost se nad tímto tématem sám zamyslet. Věřím totiž, že příčina i řešení částečně leží právě v rukou nás, trenérů.
 
Děti totiž automaticky přebírají podvědomé vzorce chování od svého nejbližšího okolí - v prvé řadě od rodičů (což samozřejmě neovlivníme), ale pak také od svých mentorů, učitelů, lídrů a trenérů. A to už ovlivnit můžeme. Nikoliv však slovy. Nezáleží na tom, jak velkou díru svým svěřencům vymluvíme do hlavy, pokud tyto principy sami nežijeme. Slova sama o sobě na děti nefungují, nejsou-li podpořeny činy. Že netušíte kam tím mířím? Tak schválně... Kolikrát jste, byť třeba jen v duchu sami pro sebe, odsoudili někoho ze soupeřů nebo jím dokonce pohrdali? Jak komunikujete o výkonech týmů či jednotlivců s ostatními trenéry, když u toho děti nejsou? Co si o nich doopravdy myslíte, když odložíte všechna přesvědčení o tom, co byste si správně myslet měli? Kolikrát jste dětem řekli, že mají soupeře podpořit, ale sami jste v tu chvíli daným soupeřem opovrhovali? Učíte své svěřence vyzvedávat přednosti nebo kritizovat nedostatky? A kultivujete ve svém týmu prostředí vzájemné podpory a pochopení s důrazem na radost z pohybu a společných zážitků, nebo prostředí rivality s důrazem na výkon, výsledky a úspěch?  

Každý trenér se schopností alespoň základní sebereflexe si určitě uvědomuje, jak to doopravdy má, i když by to možná nahlas nepřiznal. A je to logické, sami jsme na těchto principech vyrostli a jsme jimi neustále obklopováni, takže si tohoto 'autopilota' často neuvědomujeme. A není to ve své podstatě špatně ani dobře - jen se pak nemůžeme divit, že tohle nastavení přebírá i naše členská základna. A nenechte se mýlit - děje se to celkem běžně i např. u stolku poroty. Až jsem někdy překvapená, kolik zášti a soudů se dokáže schovat za zdánlivě přívětivý a chápavý úsměv nejednoho z porotců...

Dobrá zpráva je, že řešení je poměrně jednoduché a začít můžeme hned - totiž sami u sebe.

• Můžeme vědomě směřovat více soucitu k soupeřům. Vždyť jsme v tom všichni spolu! Všichni jsme nějak začínali a všichni děláme to nejlepší, co zrovna můžeme a dokážeme. Že někdo neumí v určité oblasti to, co já, z něj nedělá horšího člověka a rozhodně mi to nedává právo se nad něj jakkoli povyšovat.
• Můžeme vědomě směřovat více soucitu k vlastním svěřencům. Sportovní výkon jedince přece neurčuje jeho hodnotu! A když se někomu nedaří, má to vždy svůj konkrétní důvod, o kterém my většinou nemáme ani ponětí (i když si rádi myslíme, že ano). Tlak v podobě další kritiky, kterou už se dotyčný vnitřně užírá sám, nikomu neprospěje a výkon nezlepší - spíše způsobí jen další prohloubení traumatu.
• A v neposlední řadě můžeme dávat více soucitu sami sobě. Naše interakce s vnějším světem je vždy jen odrazem našeho světa vnitřního. Nemáme-li pochopení sami pro sebe a stavíme-li vlastní hodnotu na svých výkonech a úspěších (protože tak jsme se to v dětství naučili od svých rodičů a trenérů), těžko můžeme mít opravdové pochopení pro ostatní.

Děti nejsou hloupé a mají svobodnou vůli se rozhodnout, jaký příklad budou svým chováním následovat. A je na nás, trenérech, chceme-li v naší komunitě něco změnit, abychom je přestali poučovat o tom, jak by se měli chovat, a sami jim tím nejlepším příkladem byli. Reformace nátlakem doopravdy nefunguje a nikdy nefungovala (možná jen naoko a velmi krátkodobě), zákazy a příkazy pouze vedou k přesunu nechtěného chování za naše záda, nikoli k jeho odstranění. Opravdová změna může přijít jen se svobodným rozhodnutím každého jedince, který se změnit chce - zespod. Jak praví má oblíbená moudrost: Chceš-li změnit svět, musíš nejdřív změnit sám sebe... ;)

Mgr. Petra Žáková, porotkyně ICU, ECU, ČACH

Pozn.: Chcete-li k tomuto tématu přispět do diskuse, zašlete nám svůj příspěvek na cach@cach.cz.